Герой книги вирушає у паломницьку подорож із Чехії до Франції, у Лізьє. Дорогою на Захід він зустрічає людей різних рас, національних характерів, способу життя і досліджує їхні взаємини з Богом. Читач мандруватиме не лише ландшафтами і храмами, а й лабіринтом думок автора � життєствердних, іронічних, сум’ятливи� � про християнство, яке колись зрушувало Європу, а сьогодні саме потребує зрушень.
Kniha je vynikajúca. Je to ideálna kombinácia deja a filozoficko-teologických úvah o cirkvi, Európe a ľuďoch dnešnej doby. No a samozrejme tie filozoficko-teologické úvahy sú výborné. Smolen viac krát dáva výbornú charakteristiku dnešnej doby (napr. pri modifikácií Otčenáša v Nemecku) a zároveň jasný, stáročiami overený recept- opätovné pripútanie sa k pravej viere. Aj v tejto knihe autor rovnako ako vo svojej prvotine Buď kde si vedie autentický a poctivý dialóg medzi súčasným človekom a tým čo mu radí cirkev. Je to výborná obhajoba Ortodoxie. Navyše sa vynikajúco hodí do kontextu súčasnej diskusie o stave a úlohe kresťanov v spoločnosti na Slovensku. Oproti prvotine je táto kniha značným krokom vpred, keďže v nej je dejová línia mnoho lepšie spracovaná. Plus, ten krásny, čistý, slušný humor. Človeka až osvieži na duši.
Knihe by som vytkol snáď len dve veci: záver mi prišiel gýčový. Myslím, že chápem, prečo tam autor chcel rozobrať aj tento problém a nevadí mi to, len mi vadí, že ho umiestnil na koniec ako takú veľkú akože bombu, veľký dejový zvrat, ktorý vlastne ani nebol zvratom. Skrátka mi to do tej knihy nesedelo. Druhá moja výhrada sa týka Terezky. Malo to byť putovanie k nej, no jej dejová línia sa v priebehu knihy akosi vytratila, čo mi prišla škoda, lebo autor nás v úvode na Terezku celkom navnadil.
Дуже гарна і багата мова. Багато розчарування в сучасному християнстві. Ніби рентген європейського храму. Пошук Бога у людях, які не потребують Його, лиш чогось від Нього.
Книга-подорож, книга-діагноз, книга-сповідь. Легко не буде, але точно корисно. Бо камінь прилетить у город кожного.
Чудово, що є така якісна не солоденька християнська література. Провокує зрілішати.
складна (не за стилем, а за глибиною змісту) і дуже правдива історія про віру і про церкву, яка часами більше схожа на невіруючу, ніж на віруючу. чи ж бути священиком - це служити Богу і ближньому, або ж бути на службі своїх власних інтересів, своєї втіхи, пихи, недалекості? або й взагалі - просто працювати священиком так само, як працював би двірником чи юристом, за гроші? над цими питаннями теж доводиться роздумувати автору під час паломництва з Чехії до Франції, додому до маленької, але водночас великої вчительки церкви, святої Терезки з Лізьє. адже кожна зустріч з черговим отцем в черговій парафії кидає виклик тому, у що вірить вже далеко не наївний молодий паломник Штепан. точно читатиму книжку ще, а поки що маю купу цитат, з яких варто було б скласти хоча б невеличкий конспект: "Господь не потребує моїх результатів. Він просто хоче бути бажаним. Йому можна віддати тільки голод. Лише серце для перетворення". "Велика віра дещиці людей спроможна зробити більше, ніж прохолодна віра більшості. Адже історія християнства зазнала раптових і несподіваних підйомів, що починалися не там, де було багато вірян, а там, де багато вірили". "Погляд на зло запалює зло в серці людини, - сказав мені якось Войта. - Якщо ти будеш згіршуватися, станеш гіршим. Нарікатимеш на зіпсуття, проклинатимеш обставини, і з часом сам наповнишся брудом". "Імена та символи змінюють простір більше, ніж зсуви тектонічних плит. Краєвид став іншим, відколи Константинополь перетворився на Стамбул, він уже не пахнув ладаном та не звучав відлунням епосу про Троянську війну, але здавався засипаним пісками пустелі та висушеним полуденним сонцем". " - Це, любий П'єре, молитва. Це те, що християни робили в давні часи до того, як почали активно братися до різноманітної діяльності".
Kniha je ozaj dobre napísaná (podľa môjho skromného a laického názoru lepšie ako Buď kde si). Veľmi sympatický mi prišiel Smolenov sarkazmus a jeho doberanie. Všetko to ale bolo také milé a láskavé. 🙂
S knihou sa mi spájajú Chestertonové slová- “The christian ideal has not been tried and found wanting. It has been found difficult and left untried.�
Veď aha:
“Už jsem nemyslel na bohaprázdný wortgottesdienst, ale děkoval Pánu za jeho neochočenost, za to, že svět není podle mých plánů, že slunce nesvítí když zrovna chci, a že bouřky bouří, když zrovna nechci, že druzí lidé mluví, když jsem unavený, a mlčí, když čekám na povzbudivé slovo, děkoval jsem za hlučné sousedy, za fronty v obchode, ano, dokonca i za věrné přátelství této parodie na psa, co při mne po třech nohách cupitala.�
“Tá nebohá hledajíci duše probudila v Anežce onen prorocký zápal s nímž občas bezohľadně řezala do lidí. Mluvila tak o Pánu, který přece není neškodná něha, ale sžírajíci oheň, jenž všechno hříšné páli a všechno svaté pozvedá. O Bohu, který není v první řade odpovědí na mé otázky, náplasti na mé bolesti, náplní pro prázdna místa v mém srdci- ale především Bohem. Může být prý odpovědí a útěchou, ale musím jít nejprve cestou poslušnosti za ním. Je prý pěkné, že ho volám ke svým problémům. Ale on mě zas volá ke svým cestám. Není to zotročený Bůh, nejde za zvukem mého hlasu, ale zve mě za zvukem toho svého.�
“Chceme laskavost, jež hladí, ne lásku, jež se dáva do krajnosti, ne probodené boky, ze kterých tryská krev a voda- příliš silný nápoj pro malátné a nerozhodné duše, jejichž heslo zní “všeho s mírou� a které každou svou oběť nejprv opatrné zváži.�
Byl jsem příjemně překvapen košatým jazykem autora. Nepříjemně se mi četly povrchní soudy, které z některých lidí dělaly karikatury. Označovat kněze z Afriky za otroky přivezené do Německa, aby tam sloužili mše, je pro mě zcela přes čáru. A posuzovat stav místní církve podle prázdninového provozu, kdy nejenom většina kněží, ale i farníků jsou někde na dovolených, to je prostě k smíchu. Na druhou stranu mě knížka párkrát přivedla k zajímavému zamyšlení, proto nedostává ještě nižší hodnocení, než jsou tři hvězdy.
Liked it possibly even more than his first book - Buď, kde jsi. Deep thoughts about the fading of our religion in Western Europe written with a pinch of humor and overview, enjoyed the book very much - recommended reading!
Дочитала. Фууух, ця книжка добряче струснула мене. Багато думок, які ще належить поскладати по полицях, думаю, буду повертатися до неї не раз, принаймні, до окремих місць точно.
Рада, що не осудила Анежку остаточно на середині, дала їй тоді шанс, і до завершення думка про неї розирилася. З'явилося багато співчуття та співпереживання. Головний герой, який в другій половині вже добряче втомив своїм ниттям, під кінець теж з образу меланхолійного моралізатора перейшов у ряди людини зі своїми сумнівами та викликами, яка дає собі з ними раду як може.
"Вона говорила про крижану порожнечу протестантських приміщень, які стали тільки місцем для зібрання. Їм бракує Пристуности. У католицькому храмі Бог вдома, а тут, після того, як пішов останній відвідувач, немає нікого. Центральним тут є не вівтар із Серцем, що б'ється всередині дарохранильниці, а проповідальниця".
Filosofické a teologické úvahy v cestovním deníku z pěšího putování mladého českého bohoslovce do francouzského Lisieux jsou prokládány sympatickou sebeironí a laskavým sarkasmem, takže zaujmou i laického čtenáře nechápajícího stesky o vyprázdněnosti víry v zemích, kterými procházel, a čtou se s nedočkavostí nikoli nepodobnou té, jakou zažíváme u Stephena Kinga či Johana Theorina.
Mohla uplynout snad čtvrthodina, když se brána do La Providence otevřela. Za ní, na prostranství za schodištěm, stálo v bojovém postavení patero řeholnic. Zvědavě si mě prohlížely � připravené při mém sebemenším neopatrném pohybu zaútočit. Natáhl jsem se k nim přes schody, podal jim pomalu listo od biskupa a zase se stáhl. Jedna, nejspíš matka představená, si glejt přečetla, pak se na mě zamračila a vydala rozkaz: „Nikdo z kněží nám teď nebere telefon.Zůstanete u nás.� Byl mi ukázán gauč ve společenské místnosti a potom jídelna, kde mě sestry, když už mě jednou adoptovaly, začaly nadstandardně obletovat. Dostal jsem polévku a palačinku s houbami a zapečené velmi chutné cosi s tuňákem a míchaný salát a koláč. „Kde to vlastně jsem, ve snu?� „Jste v domově důchodců pro řeholnice,� řekla osmdesátiletá sestra. „Nás pět mladých se tu stará o těch zbylých šestnáct nemohoucích.�
Skvelá knížka... Čítal som ju v Nemecku, čo jej prežívaniu dalo o to silnejší efekt. Naozaj je tu cirkev zapadnutá prachom, a o čo viac sa snaží priblížit svetu a jeho trendom, o to menej je atraktívna a noví ľudia vlastne neprichádzajú - čo je paradox, pretože o to sa v prvom rade nemeckí katolici snažia, prijať každého a za každú cenu. Zase je pravda že netreba byť škrupulózny ako to častokrát vidíme v pomeroch našej slovenskej cirkvi, (píšem v kontexte udalostí posledných dní, kedy sa istý nemenovaný arcibiskup vyjadril naozaj pre mňa nepochopiteľne...) to je zas druhý extrém, ale zdravá tradícia, forma a pravidlá maju zmysel a aj svoju krásu. Stojí za to, citovať zopár riadkov, ktoré podľa mňa odkaz knihy najviac vystihujú:
***
"Ale proč jsou ti lidé tak laskaví, pokud poztráceli Boha?" zeptala se mě, když jsem mluvil o Německu. "Možná nepoztráceli. Spíš si z něj udělali takový nadbytečný nebeský smajlík. Celá ta kultura je trochu jako kamna, která vyhasla, ale dosud hřejí. Ještě z nich sálá navenek teplo dobročinnosti, ale oheň lásky k živému Bohu už uvnitř nehoří, a proto i toto všechno v příštích generacích nejspíš nakonec přejde. Je to bezzubé křesťanství, které zajde stářím. Pokud se neobjeví nějaký uhlík, z kterého víra zase vzplane. Jako by se tam Církev změnila ve spolek, jehož smyslem je poskytovat pocit přijetí všem." "Přesně. Všechny chce přijmout, ale nemá jim co dát. Zoufale chce vzbuzovat dojem normality, investuje spoustu sil do reklamy, ale nemá žádný zajímavý produkt, který by nabízela. Proč zrovna v Německu nechce být Církev výzvou?" "Nevím, možná za to může církevní daň. Katolický kolos je třeba udržovat z peněz lidí a lidem je třeba se líbit. Na prorokování není prostor - aspoň pokud má být na výplaty. Ale třeba je za tím vším ještě něco víc. Tuším tam taky nechuť k vlastní národní, kulturní i náboženské identitě. Němci vědí, jak se jim to sebevědomí docela nedávno zvrhlo - ve škole se dívají na videa o holokaustu, a když si večer pustí americký film, archetypickým padouchem je tam zase Němec. Ti lidé vyrůstají s vinou, jakou nelze pokáním vyrovnat. Zdá se jim, že odpovědí může být jen jejich dobrovolná anihilace v multikulturním kotli. Tak se snad budoucím zločinům a nesnášenlivosti předejde."
***
Zdálo se mi, že místo Creda slyším:
Tuším možného boha, spíše nemohoucího, však víc si chci užívat země všeho viditelného i neviditelného...
Zdálo se mi, že nezaznívá úpění "Otče náš, jenž jsi na nebesích," ale "Svět je náš - a Bůh tam na nebesích," jako bych slyšel shromáždění deklarovat:
Chléb sám pro sebe získám dnes a nemám už žádné viny a není už ani jiných viníků.
Дуже відверто про реальність католицької церкви в західній Європі та й не тільки. Видно, що автору це болить і ця біль пронизує весь сюжет. Протягом прочитання виникали дуже щемкі відчуття всередині, ніби я втрачаю щось дуже рідне і особисте, воно тікає крізь пальці, але утримати я це не можу.
Стилістика тексту, наповнення сюжету, 2 сюжетні лінії, які так вдало поєднуються в цій книзі, інтертекстуальність, його інтелектуальне наповнення, обʼєктивізм, щирі сумніви, шлях до покликання - все настільки добре написано, що було відчуття ніби спілкуюсь з давно знайомим другом.
Для всіх, кого турбує віра, кого цікавить історія християнства, хто шукає Бога і не може визначити своє місце і позицію стосовно церкви - дуже рекомендую.
Я, зі своїм досвідом і поглядом, який є зовсім не таким пронизливим, як у автора, сама заносилась не в ті сторони і докладно не могла пояснити для себе цінність і сутність традиції. Автору ж це вдалось , він доніс мені ідею, відстояв в моїх очах церкву і я йому дуже вдячна.
Дисклеймер: кінцівка мене пошматувала зсередини. Коли я вже була готова завершувати, автор вкинув таке, що не зможе покинути мої думки ще дуже довго і хоч дочитувала я з гіркими сльозами на очах , я все рівно рада , що отримала цей досвід і прочитала книгу. Вона про важливе. Без прикрас, але з дуже дотепним гумором, що робить її особливою.
Neuvěřitelně napsaná, dost silná a taky dost měnící určitý pohledy, nebo spíš dávající spoustu podnětů pro zamyšlení, nad světem, nad křesťanstvím, nad Církví. Každopádně ale Štěpán nezklamal!