"Tuhle sérii jsem měla v hledáčku už nějakou dobu a když se objevila zpráva, že se dočkáme českého překladu, řekla jsem si, že s četbou počkám. Teď si ale říkám, jestli jsem na ten překlad vůbec čekat měla.

Ne, že by byl vyloženě špatný, ale chvílemi jsem se přistihla, že uvažuju nad stylem mluvy, kdy postavy zničehonic použily slovo nebo slovní spojení, které ve zbytku textu až moc vyčnívalo nebo působilo až moc moderně. U některých překladů jsem se musela pozastavit a přečíst si sekvenci víckrát, protože nedávala moc smysl.

Tak například v okamžiku, když si hlavní postavy mají konečně vrznout, mu ona řekne, že je moc velký a on jí na to odpoví: „Můžeš si mě vzít.�� Vyhledala jsem si tu pasáž v angličtině a je tam: „You can take me.��, což v podstatě znamená: „Ty mě zvládneš.�� Později se opakuje něco podobného, kdy jí on řekne: „Take me.�� a v českém překladu zazní: „Vezmi si mě��. Vole, už jsi dávno v ní, tak co si má jako ještě vzít?

Překladatelka s bohatými zkušenostmi na poli detektivního žánru evidentně žánru romantasy moc nerozumí a tak úplně jí nesedí. Stejně jako tomu bylo v případě Věčného krále, který českým překladem taky výrazně utrpěl na kvalitě. A když už se v překladu objeví takto jasné chyby, co dělají odpovědní redaktoři? Čte ty knihy vůbec někdo, než se vydají? Taky by to vysvětlovalo i to používání „vílů�� pro označení fae lidu. A podobných věcí tam bylo víc, ale tahle mi utkvěla v hlavě nejvíc.

Možná i to je jeden z důvodů, proč jsem si příběh tolik neužila. Hlavní dvojice má zvláštní dynamiku. Lorian mi většinu času přijde jako totální egoistický hajzl a Prisca je v podstatě superhrdinka, i když to s ní na začátku vypadalo všelijak. Ke konci knihy je z ní zručná špionka, které vychází vše, na co sáhne, i když vám autorka bude chtít nabulíkovat, že to tak není a že jí užírají výčitky svědomí. I tak je superhrdinka. Protože nikdo za celou dobu pořádně nezjistí, co dělá, a když už jí na to někdo kápne, tak mu ten zbytek stejně vykecá sama a nic extra se nestane.

Celé to bylo takové zvláštní. Některé pasáže mi přišly zajímavé, jiné zmatečné. V mapě světa a jeho dějinách jsem naprosto ztracená, protože mi chvílemi přišlo, že se názvy některých míst v knize neshodují s překlady míst v mapě�� ale taky možná jen blbě čtu a hledám. Moje chyba. Všemi obávaný král mi strach vůbec nenaháněl, závěrečné vyvrcholení knihy mi přišlo divné. Tak nějak nevím, co si o tom mám myslet a jsem docela zklamaná, čekala jsem asi víc.


-----------Reakce po dočtení knihy---------
Nevím, jestli to bylo divně dobré nebo jen prostě divné."

"Mám rád příběhy obyčejných lidí, kteří existují v (někdy až moc) komplikovaném světě. Nechci žádné velké zvraty, protože život takhle nefunguje �� toužím po řadě obyčejných situací, každodenních a monotónních aktivit bez významů. Doufal jsem, že tohle může fungovat i v budoucnosti, a byť se část příběhu odehrává "jen" v roce 2045, doba to byla vykreslena tak vzdáleně, že je až neuvěřitelná. Zde zmíněná "obyčejnost" nevzniká sama, ale je výsledkem řady dramaturgicky slabě poskládaných událostí. Nesympatické postavy zažívají pro mne zcela odosobnělé situace, které se dotýkají základní problematiky rodiny a vztahů, ale většinu z nich by vyřešil jeden rozhovor. Neschopnost komunikovat v jiných románech funguje; tady se z toho stává výsledek klišé. Řada prazvláštních dialogů mě zaskočila a já se přistihl, jak zpochybňují základní pochopení formátu knihy. Má to být satira, nebo vážné drama? Je za řadou vykonstruovaných komplikací snaha dobrat se něčeho důležitého? Vlaštovka v bublině mi přišla jako jeden velký kalkul, který se tak moc touží stát obyčejným, až dostane tvar něčeho zcela opačného."