ŷ������

“„Není nutně pravidlem, aby –�� začal jsem namítat, ale objala mě a políbila.
V poslední chvíli jsem si pomyslel, že to bude jen takové to „zob��, případně „zob, zob��, aby mi zavřela ústa. Nanejvýš „zob, mmm, zob��. Držela si mě nakrátko a rty měla hebké a pružné jako žádná žena na světě. Vzrušující. Tak když už jsme byli u toho, vzal jsem do dlaně její ňadro, laskal ho a snažil se, aby to nevypadalo, že čekám, co ona na to. Což poznala, přece jen už věděla, že nejsem spontánní svůdník, který svádí instinktem, bez velkého myšlení a bez skrupulí. Smála se mi do úst a její pěkně kulaté prso se smálo do mé příliš velké a neohrabané ruky. Dovolila si smát se mi dvěma částmi svého těla, a přece se nebála, že se urazím, protože vycítila, že poznám, že ten smích je radostný a není v něm kromě radosti žádná zlomyslnost, snad jen pobavení a souzvuk.
„Tady to dělat nebudeme,�� řekla mi do úst a potom se otřela tváří o mou tvář a zapíchla mi nos pod bradu a řasami mi zamrkala do oka a do ucha a po rtech.
„Náhodou by to šlo klidně i tady,�� protestoval jsem. Musela poznat, co to se mnou dělá. Byl jsem už jenom krůček k tomu provést to v téhle neosobní vrátnici. To neměla být soulož z plezíru. Cítil jsem to jako osudovou nutnost. Tahle žena patří mně a hotovo. Ale odtáhla se. Mé ruce nepustila.
Chvíli jsme oddechovali, jako by se ta naše velká věc stala. „Máte pro to stejná slova?�� chtěl jsem vědět.
„Podobná,�� pokrčila rameny. „A muži je používají víc a volněji než ženy, vulgárněji, to je stejné. Ženy jsou v tomhle vždycky o chloupek umělejší. Nepředvádějí se ve smyslu: Hele, chlape, jak pohodově mluvím o šukání.��
„To je dobře. Já totiž nesnáším, když se o sexu mluví stejně volně jako o jídle,�� odpověděl jsem. „A zrovna tohle slovo je mi odporné.��
„S�dzܳ������í��.��
„Pěkně si tu souhlasíme do ouška, co?��
„Ano,�� zasmála se mi do ucha, olízla ho a pak se zvedla. „Půjdeme přece jen jinam.��
(str. 306��7)”
― Miloš Urban, Urbo kune